7. zápis
Dneska se mi zdál ten nejhorší sen za celý můj život! A nebyla jsem sama, jak se zjistilo. Bylo to strašné..!A jak to se sny bývá, nejprve jsem ani nevěděla, že se mi to vše jen zdá.
Nevím, kde jsem se tam vzala, ale byla jsem na křižovatce dvou cest. Byla jsem uprostřed nějaké vesnice, či malého městečka. Spolu se mnou tam byli další studenti ze školy. Byla tam i Maya, kterou jsem se snažila udržet za každou cenu u sebe, ale pořád mi někam utíkala. Proč jsem ji chtěla u sebe? Ta vesnice byla strašně nebezpečná! Uprostřed té křižovatky totiž byl pentagram nakreslený krví, všude byly kousky lidských těl, pily které vyjížděly ze země…Plno ohně, dýmu, křiku a různých potvor. Obří pavouci, upíři, ohňoví a vodní démoni…A nakonec i drak! V uších mi každou chvíli zněl podovný hlas…
Rozprchli jsme se do všech koutů a hledali cestu pryč z téhle vesnice. V jednu chvíli jsem byla v naprosté tmě. Bez hůlky, bez oblečení (byla jsem jen v pyžamu a bosa)…Naštěstí jsem potkala Esmeraldu, která měla svíčku a tak jsme našli cestu zpět do těch proklatých uliček.
Vlezly jsme do jednoho domu, kde bylo víc dětí. Byli tam i někteří profesoři. Chystali nějaký lektvar, ale doposud nějak nevím k čemu měl být.
V každém případě nás poslali sehnat přísady do toho lektvaru. Hledaly jsme, ale nikde jsme neměly úspěch. Esmeralda se mi potom ztratila a já zůstala sama.
Vřava nastala, když se do uliček dostal právě ten drak o kterém jsem se zmiňovala. Utíkali jsme ulicemi, jeden padal přes druhého…Pak jsme našli jedny otevřené dveře a všichni se začali tlačt dovnitř. I já se chtěla schovat, ale…Bylo pozdě…
Cítila jsem strašný žár a bolest..a pak byla tma..a chladno..
Probrala jsem se v takové temné místnosti, kde byly poházené hadry a opodál stál ještě někdo. Pamatuju si, že jsem ho znala. Určitě to byl nějaký student z Bradavic. Jen stál a mlčel. Díval se na mě a já se ho bála.
Oblékla jsem si jeden z těch ošklivých hábitů, co kolem leželi, protože jsem byla nahá…Jakmile jsem se oblékla, vše se se mnou zatočilo a já se ocitla zpět v té vesnici. Byla jsem na jednu stranu šťastná, že jsem zpět, i když se jednalo o tak strašné místo…Byla jsem ale pryč z té temné místnosti.
Běžela jsem za ostatními do toho domu, kde se schovali a snažila se jim říct, že mi nic není a ať nelezou ven, že tam ještě je ta potvora zubatá. Všichni na mě ale civěli a některé holky začaly ječet a utíkat přede mnou.
Pak se mezi všema těma tvářema našel obličej Mayi. Koukala na mě a brečela. Napadlo mě, že mám třeba nějak znetvořený obličej a jen to nebolí, nebo tak A snažila jsem se na sebe podívat v okenních tabulích. Neviděla jsem se…Koukla jsem se na svou ruku a srdce se ve mně zastavilo…Já jsem ostatní viděla skrze tu ruku! Byla jsem duch! Začala jsem panikařit a snažila se vysvětlit, co se děje, ale nikdo mi nerozumněl. Neslyšeli mě. Viděli, ale to bylo vše…
Panika ve mně rostla víc a víc a pak…
Probudila jsem se do šedavého světla podzimního dne. Byla jsem strašně zmatená…
Když jsem sešla do Verké síně, bylo vidět, že i ostatní měli krušnou noc. Jak se později ukázalo, Byli jsme přiotrávení nějakým lektvarem, který se přimýchal do jídla (kdo ví jak) a všichni jsme měli skoro stejné přeludy. Nebyl to tedy ani tak sen…
Ještě teď je mi ale ouzko, když si vzpomenu, co se vše dělo…