Zápis 9.
Prvně jsem slavila Předvečer všech svatých někde jinde, než u mamčiných příbuzných a povím ti, deníčku, je to mnohem větší zábava!
Ráno začalo jako každé jiné. Vstala jsem, umyla se, vyčistila si zuby a všechny tyhle běžný věci…No a pak jsem šla na snídani…
Málem mě ranila mrtvice, když jsem vešla do Vstpuní síně! Nikdo mě nepřipravil na to, že se tady dělají podobné výzdoby. Neumíš si představit, deníčku, co jsem viděla!
Normálně všude spousta kostlivců, krve, urvaných hnátů, pavouků…No prostě děs! To byla ale ještě nebylo všechno! Kolem – naprosto všude! – se producírovali různí tvorové, zvířata a tak podobně a mluvili! Bavili se spolu a občas jsem zaslechla i nějaký známý hlas, či jméno..Pak jsem pochopila, že jsou to studenti, kteří se změnili v tuhle havěť!
No a bylo mi to jasný! Se mi to zase jenom zdá, že jo. Skřítci by si měli dávat pozor na to, co dělají s tím jídlem, protože dvakrát se přiotrávit během jednoho školního roku je docela bída.
Ostatní mě u jídla (mělo to podobu hrozně nechutných věcí. Já si k jídlu vybrala ty, co vypadaly nejvíc k jídlu a to byly srdíčka nějaký drůbeže či co) přesvědčovali, že se mi to nezdá, že to je součástí právě tohoto svátku a já jim nevěřila. Tak mě štípli, potvory! A pak…Pak to ve mně tak nějak divně luplo a já vše najednou viděla z jiné perspektivy.
Nejprve jsem si myslela, že jsem asi nějak spadla, nebo co, ale pak mi došlo, že to asi nebude docela ono…Jsem byla nějak nízko u země a koukala jsem kolem sebe v podivném úhlu. Ušklíbla jsem se a chtěla se postavit, ale nešlo to. Teda…Šlo…Ale byl tam problém. Já jsem už stála.
Snažila jsem se podívat na vlastní nohy co se s nima jako stalo, ale nešlo to. Krk jsem měla podivně ztuhlý a nemotorný. Začala jsem se vztekat v domění, že na mě Gina, nebo ti její kmoši zase seslali nějaký hnusný kouzlo.Nasupeně jsem zamířila ven ze Vstuní síně a po chvíli, kdy jsem více věnovala pozornost svému tělu, jsem si uvědomila, jak s pohybuju. Dušička ve mně byla náhle malinká. Upalovala jsem co nejrychleji to šlo k nejbližším umývárnám. Měla jsem štěstí – dveře byly otevřené. Pak jsem sebou zmítala a hekala, až jsem se rukama opřela o umyvadlo a podívala se do zrcadla.
Málem jsem tam leknutím umřela. Místo mého bledého obličeje jsem v zrcadle viděla plochou hlavu velikého plaza! Ze mě byla přerostlá ještěrka! Ten pohyb, co se mi nezdál byl kývavý pohyb ocasu, co za mnou plandal a narážel do všeho kolem.
Byla jsem v šoku. Nejdřív jsem se chtěla zabarikádovat v umývárně, ale pak jsem se bála, že by mě nikdo nenašel a nevrátil by mi podobu a tak jsem se vrátila do Vsupní síně. Útěchou mi bylo, že tam byly větší zrůdičky, než já.
Potulovala jsem se takhle po zbytek dne. S Mayou jsme si z toho všeho dělaly nakonec legraci a zkoušely třeba, co vše dokážu s ocasem, nebo jak dobře se „čuchá“ jazykem a tak.
Pak jsem ale usnula, když jsem se jí schovávala za jedním závěsem. Ani nevíš, deníčku, jakou to dalo práci, vyběhnout schody, nahňácat se i s ocasem do malého výklenku a ještě se přikrýt závěsem. No nějak jsem to dokázala a usnula jsem tam.
Ráno jsem se probudila a měla jsem už svou obvyklou podobu. Oddychla jsem si. A když jsem šla do spolky, uvědomila jsem si, jak strašně mě bolí za krkem…