Zápis 19.
Včerejšek byl ve znamení oslav. Ala totiž zpunktovala Nice rozlučku se svobodou. Už před několika dny se mě ptala, jestli přijdu a já jsem jí ráda slíbila, že ano…Jen jsem neměla nic jistého…Co kdyby si něco vymysleli rodiče, že jo..?
No, nicméně…
Ráno bylo běžné a klasické. Probudila jsem se díky měkké ráně, která mi dopadla na hlavu. V tu chvíli jsem měla šok a netušila,co se děje. Otevřela jsem oči a s bušícím srdcem jsem se posadila. Teprve když jsem uviděla vysmátý obličej svého brášky, jak po mě hází polštáře, jsem se uklidnila…Relativně…Nenechala jsem si to líbit a začala po něm házet polštáře zpět s tím, že jsem mu vyhrožovala, že ho proměním v opelichanou krysu…Jen se mi smál dál, protože moc dobře věděl, že kouzlit doma ještě nemůžu…Pak se přece jen ale uklidnil a sdělil mi, že mě vzbudil jen proto, že mi připravil snídani. Kouzelné, nemyslíte..? J
No, oblékla jsem se – nejprve do černého oblečení. Až potom mi došlo, že mám na sobě mít na rozlučku červené oblečení a tak jsem se převlékla – a snědla jsem to, co můj malý sourozenec ukmuchtil. Byly to, kupodivu, palačinky….Je šikula!:)
Po snídani jsem se Letaxem dostala do Kotle, kde zatím posedávalo jen pár lidí. U baru jsem si objednala džus a koukla na přikrčeného člověka vedle. S překvapením jsem zjistila, že to je profesor Carey. Chvilku jsme si tam povídali a mě to nedalo, abych nepodotkla, že vypadá tak nějak chcíple…Nejdřív jsem se bála, že bude nasupenej, že se šťourám do jeho soukromí, ale vypadlo z něj, že na někoho čekal a ten někdo nepřišel…Následovalo ještě pár zdvořilostních vět, než jsem si vzpomněla, že jsem ještě chtěla zaskočit na Příčnou…Rozloučila jsem se s ním a rychle zaběhla pro nůžky a učebnici lektvarů.
Když jsem šla zpět do Kotle, zavadila jsem pohledem o vstup do Obrtlé. Jsem neopatrná a troufalá, že tam chodím poslední dobou docela často, ale já se chci dostat do toho krámku. Tolik jsem o něm slyšela..! Nikdo neříká, že bych si tam něco kupovala…Ale já k Borginovi prostě musím!
Rozhlédla jsem se, jestli se někdo nedívá a rychle proklouzla do uličky. Kolem zase bylo pár podivných lidí, ale už jsem se naučila se jich tolik nebát. Samozřejmě stále cítím takový divný pocit v žaludku a jsem ve střehu, ale zkrátka….Už se neklepu pokaždé, když se pohnou.
Došla jsem ke krámku a vzala za kliku. Nic. Zavřeno. Ohlédla jsem se, jestli mě někdo nepozoruje a zaklepala…Jsem asi blázen. Čekala jsem, jak tak odsud vyběhne nějaký naštvaný chlap a seřve mě, že ho ruším…Popřípadě na mě rovnou sešle nějakou kletbu…V tu chvíli, kdy jsem si tohle uvědomila, mi bylo trochu ouvej,…A byla jsem ráda, že se nikde nic nepohnulo, natož aby se otevřely dveře…
Otočila jsem se tedy a šla zpět do Kotle. V pořádku, nedotčená. V Kotli jsem potkala Alu a Beth. Už se bavily o té tajné rozlučce, o které Nika neměla ani ponětí. Chvíli se tam mihla i Aniyah, ale byla nějaká bledá…
Po chvíli jsme se začaly přesouvat k Ale domů, kde celá oslava měla probíhat. Postupně jsem se tam sešli já, Ala, Beth, Rosalinda, samozřejmě Nika a jako poslední přišla Sayaka, protože byla v práci. Aniyah nakonec nedorazila, protože jí opravdu nebylo dobře.
Nika byla překvapená, co že tam děláme a když jí to došlo, vypadalo to, že má radost. Začali jsme opékáním buřtů na zahradě…Mimochodem…Zmínila jsem, jak monstrózní má Ala dům??? Neviděla jsem vše, ale je to prostě…gigantické…J
Během té opékačky jsme se domluviy, že by bylo fajn skočit do bazénu a tak jsme se na chvilku rozprchly pro plavky. Pak už jsme jen naházely nezletilé holky do bazénu a samy tam nahupsaly…Bylo to příjemné osvěžení po těch horkých dnech…
A pak už přišel na řadu ležáček a whisky…Moc whisky…Nevím, jestli ostatní pili tak jako já, nebo jestli jsem tam byla jediná tak…žíznivá…ale když jsem v noci šla domů, dalo mi docela dost zabrat, abych Ale nepošlapala kytky.. :o)
No…Letaxem jsem se to krbu strefila a dokonce mě dopravil k nám domů, i když jsem si myslela, že jsem to „Allinghamovi“ pěkně zahuhlala…:oP