Amelia Allingham

 Dnes jsem prožila den s Marcusem... Byl moc pěkný, až na ten konec…

Ráno jsem si dala záležet na tom, aby mi to slušelo. Včerejší den jsme si totiž s Marcusem poslali sovu o tom, že se po poledním sejdeme v altánku u Kotle.
Když jsem si byla jistá, že jsem pro svůj vzhled udělala, co bylo v mých silách, vydala jsem se do Londýna.
Kotel byl zatím poměrně prázdný, až na pár lidí…Posnídala jsem a za chvíli jsem se už mohla těšit z Ričiho přítomnosti. V tuto chvíli jsem byla ale tak nějak..zmatená…Nevím..Nevím, proč jsem byla ze setkání s Marcusem tak nervózní…Je to přece jen kamarád, kterého jsem náhodou poznala.
Dopoledne uteklo docela rychle a já se dokázala poměrně dost uklidnit. Jen jsem stále nevěděla, jak se omluvím Ričimu, když půjdu za Marcusem. Myslím, že by nebyl rád, kdyby vědě, že za ním jdu…Ať je to je jak chce…Třeba se pletu….Třeba ne..
Přišel čas, kdy jsem se měla sejít s Marcusem a tak jsem přešla do altánu. Čekala jsem jen pár minut, než se ve dveřích objevil. Usmíval se a složil mi poklonu…Že prý mi to sluší..
Po pár větách mi nabídl ruku. Budeme se přemisťovat. Ráda jsem té možnosti využila. Musím si přeci jen zvyknout na ten pocit..Alespoň budu mít nějaké zkušenosti, až se sama budu učit přemisťovat.
Podivný tlak mě ovinul a já měla pocit, že mě to táhne někam, kam se nemůžu nacpat…Pak už jsem uslyšela prásknutí, zablesklo se a my byli v nějakém domě. Všude bylo uklizeno a příjemno. Byli jsme u Marcuse doma. Vzal pár věcí, které potřeboval a pak následoval další přesun pomocí přemístění.  Tlak, prásknutí, světlo…a byli jsme v lesíku u velké vodní plochy.
Rozhlížela jsem se, protože jsem to tu znala…Jen jsem tu už dlouhé roky nebyla…Kde to jen je..? Marcus si všiml mého pátravého pohledu a vysvětlil, že jsme kousek od Visánku. Ano! Už jsem přesně věděla, kde jsme. Vybavily se mi vzpomínky na doby, kdy jsme tu pobíhaly s mojí milovanou Mayou…Jak ta mi schází...!
Zahnala jsem rychle trudné myšlenky a upoutala se na to, co je teď. Marcus už rozprostíral deky v měkké trávě a vyndaval z košíku lahev vína a dvě sklenky. Pak vytáhl ještě malou, protáhlou krabičku, ze které vyndal flétnu. Klepl na ni hůlkou, flétna se vznesla a rozezněla v příjemné melodii…
Hodiny ubíhaly a my si povídali o všem možném i nemožném. Jedli jsme a pili….Byla jsem spokojená. Dokonce došlo i na tanec, který jsem Marcusovi tak dlouho slibovala..! A pak…Pak mě políbil…
Byla jsem překvapená. Byla jsem zaskočená. Já..Nečekala jsem to. I když vnitřně..možná..maličko…V jednu chvíli jsem sama se sebou svedla nevídaný boj. Jedna polovice chtěla polibek vděčně přijmout a vychutnat si ho, druhá polovina se vehementně bránila. Nakonec vyhrála ta druhá polovina. Je tu Riči. Má mě rád. Já ho mám ráda…
To jsem řekla i Marcusovi…Vypadal překvapený, smutný, zostuzený…Bylo mi ho líto..A bylo mi trapně…Ale vzal to.
Ještě nějakou dobu jsme si povídali, celí v rozpacích…Než jsme se rozhodli, že se vrátíme…Byl čas…Darem jsem dostala tu úžasnou flétnu. Chtěla jsem mu ji nechat, ale Marcus trval na tom, že si ji mám vzít.
Vrátila jsem se pěšky do Visánku. Přemístění nebylo nutné…
V Kotli bylo, kupodivu, dost lidí. Rozhlížela jsem se, kam bych se posadila, když jsem si všimla povědomého kabátu u jednoho ze stolů. Přešla jsem k tomu člověku a sklonila se, abych dotyčnému viděla do tváře a ujistila se tak, že se opravdu jedná o toho, koho si myslím…
Byl to on! Riči spal na stole jako mimino a v ruce držel jakousi lahev, co zapáchala alkoholem. Žďuchla jsem do něj, ale jen si něco zamručel a spal dál…Po pár kolech žďuchání a volání se mi přece povedlo přivést ho do bdělého stavu…Alespoň částečně bdělého…
Jak bylo vidno, docela si přihnul. Whisky mu očividně chutná…Po pár zdlouhavých minutách a po pár urýpaných větách z Ričiho strany, jsme se dobrali k tomu, proč se tak zřídil. Vypadalo to, že jen tak tak stojí na nohou. Vysvětlení bylo snadné. Viděl mě s Marcusem, jak si mě odvádí a jak jsme se přemístili pryč.
V jedné vteřině jsem se cítila provinile, ale to se pak přeměnilo v rozhořčení. Nejen, že mě špehuje…ale on mi nevěří! To mě dopálilo. Riči na mě pálil jednu výčitku za druhou že bůhví kde jsme byli a proč a kolikrát a tak podobně…Dlouho jsem si to nechala líbit, než už to ve mně bouchlo. Dohadovali jsme se tam hrozně dlouho…Divadýlko jsme snad nikomu nedělali. Povedlo se nám totiž dostat se do horních pater Kotle a tak jsme měli relativní soukromí.
Rič i po mě pořád chtěl nějaké pochopení, ale to já jsem pro něj neměla. Já mu také přátele nezakazuju a nevím, kde celé dny trajdá…a ani náhodou mě nenapadlo ho sledovat! Tshe..Třeba si lítá za nějakou babou a …a co jako..! 
Žárlil neskutečně...ale je pravda, že se taky o mě bál..Nevěděl kdo to vlastně pořádně je a proč jsem mu neřekla, že se s ním někam budu přemisťovat....Jsem přesvědčená, že kdyby jsme se nepřemístili, špehoval by nás dál...Ach jo...Na jednu stranu si říkám, že je škoda, že jsme se přemístili..Alespoň by viděl, že němá důvod žárlit...

No...Zlobila jsem se...Ale klidnila jsem se...Bál se o mě...Alespoň to říkal...Chmm...Ale s Marcusem se vídat budu! Nehodlám zahodit přátelství kvůli tomu, že Riči cítí rivala, nebo co... 
Nakonec jsem s poměrně chladnou hlavou šla domů.  Dlouho jsem ale  nemohla usnout. Koukala jsem do stropu a hladila Kulíška po hebkém kožíšku…Co teď..?