Zápis 20.
I když jsem si říkala, že sem nebudu už psát, nějaké okolnosti mě donutily…
Včera hned po ránu jsem vstala, zabalila poslední věci, připravila kufry k odnešení a vyběhla z dopisem do školních chodeb. Na snídani jsem nešla. Neměla jsem hlad a chtěla jsem se vyhnout dalším pohledům na tu dokonalou , velikou síň.
Pádila jsem chodbama, až jsem se zadýchala. U vchodu jsem se zastavila a až tam mi došlo, že jsem se zapomněla zastřít. Rychle jsem proto zadrmolila heslo a neskutečně se lekla, když jsem zjistila, že druhé dveře jsou dokořán.
Zabouchla jsem za sebou a prošla vstupní místností do té hlavní. Asi jsem se nějak přehlédla, když jsem začala štrachat dopis z tašky ven a proto jsem měla málem smrt, když na mě S. promluvil.
Hrozně jsem se lekla.
Trochu se mi smál, ale pak hned zase zvážněl. Vysvětlila jsem mu, proč tam jsem a že jsem jim chtěla nechat alespoň dopis, když jsem s nimi teď delší dobu nemlvila.
Sdělil mi, že brzy vše už asi bude v pořádku. Ministerstvo asi stáhne obvinění, nebo snad něco vymyslel Brumbál? Kdo ví…Měla jsem radost a bylo to na mě jistě vidět. Konečně vypadnou z té kobky ven! S. se ale neusmíval. Koukal podivně a až když jsem ho na to upozornila, vynutil jakýsi škleb, který měl být asi upřímným úsměvem. Nelíbilo se mi to.
Taky jsem mu to netajila. Řekl jen, že vím tolik, kolik potřebuji vědět…Tím mě utvrdil v tom, že se něco děje nepěkného…Ale třeba si to jen namlouvám…
Rozhlas zachrčel a nad našimi hlavami se rozeznělo upozornění na seskupování se ve vstupní síni. Rychle jsem S. obejmula, nařídila mu pozdravovat svou ženu i prcka a ještě mu připomněla, že kdyby se cokoliv dělo, má se na mě obrátit. Pak už jsem pádila zpět do pokoje, kde jsem čapla kufry a vláčila je do Vstupní síně.
Hlavou mi poletovaly myšlenky na rozhovor, který proběhl před chvilkou. Seděla jsem na kufru a čekala. Kolem bylo spousta dětí. Někteří mi mávali, jiní se loučili ústně…Přišel se rozloučit i Jacob Carey. Potěšilo mě to. Snad se s ním brzy potkám…Pořád si myslím, že on nějak musí vědět, kde je Jamie zašitý.
Pak už přišel čas na nastoupení do vlaku. Přemístili jsme se krbem na nádraží a já zapadla do vlaku. Nervozita, která se mě zmocňovala, se dala přirovnat k té, když jsem poprvé jela do školy.
Pak už se vlak rozjel a esta ubíhala relativně dobře…Příjemné povídání, smích, jídlo aq malá Leia…Pohoda…
V Londýně pršelo a tak jsem přidala do kroku, abych se dostala co nejdříve do Kotle, z dohledu mudlů, a mohla se potom v klidu přemístit domů.
K mému údivu doma nikdo nebyl. Vyházela jsem tam tedy věci a přemístila se zpět do Kotle. Zrovna jim došel nový výtisk Věštce a tak jsem si jeden koupila. Sotva jsem ho ale otevřela, klepala mi na rameno Alashama, že se jde k ní na opékačku.
Nevím vlastně, kde to Alashama bydlí, ale bouřka u ní byla ještě horší jak v Londýně. Opékačka se tedy zrušila a místo toho se udělalo posezení uvnitř jejich vily. Chvíli jsem tam byla sama, protože se Ala vrátila do Kotle pro další lidi. Brzy mi ale dělal společnost James. Moc jsem si ho ale nevšímala, protože jsem s ezačetla do novin a znechuceně prskala nad tím, co si zase všechno Gina navymýšlela. Byla jsem opravdu znechucená těma kecama…
Když jsem ale přelouskala ten hnusný a urážlivý člínek o Ale, zamrazilo mě. Psali tam o Samuelovi. Má být mrtvý…
Nejprve mi blesklo hlavou, že se něco zvrtlo a po našem odjezdu ho našli..Pak jsem si ale uvědomila, že tohle je ten plán. Tohle je ten důvod, proč ho mají ostatní nechat být…Je mrtvý…Pro všechny kolem…
Bylo mi z toho docela těžko, ale na druhou stranu jsem jim přála klid. No co! Tak si změní jméno a bude to…My, co ho známe, budeme vědět, kdo je…
Za pár minut dorazili ostatní a zábava se rozproudila. Bavila jsem se dobře, ale přeci jen jsem se těšila i dom na rodiče a bráchu. Proto jsem s epo nějaké době omluvila a přemístila se domů.
Tam už všichni čekali a objímali mě a líbali…Mamka brečela, tatka byl očividně taky naměkko, brácha byl zaprdnutý, ale co s tím…
Jsem ráda zpět u nich…
zásobárna článků
(jacob a., 25. 3. 2013 16:19)