26. zápis
Následující den ráno jsem se nasnídala a hned zamířila k Mungovi.
Předtím jsem se ještě dala do pořádku a už jsem nevypadala tak strašně, jako včera.
Lékouzelnice mě k Sayuri pustila bez obtíží, ož mě trochu znepokojilo. Měli by ji přece hlídat..! Copak nikdo nenahlásil, že šlo o napadení..?! Hned odsud půjdu zase na ministerstvo. Co kdyby si ji tady našel..? Za Jerrym se přece taky dostal a to mu pokoj hlídali..!
Prošly jsme chodbou a lékouzelnice mi otevřela dveře Sayuřina pokojíku.
Ležela na posteli, ve tváři pobledlá…Vypadala zase jako malá holka, i když jí už dlouhou dobu nebyla.
Mlčky na mě upírala oči a tvářila se tak nějak…nijak…Pak jsem promluvila. Říkala jsem něco ve smyslu, že je mi líto, co s ejí stalo a že jsme se o ni bála…A to ji nějak rozmluvilo.
Bavily jsme se tam spolu skoro celé dopoledne, než jsem uznala, že už by mohli být někteří pracovníci přece jen na ústředí. Sayuri mě ještě požádala o to, abych jí přinesla věci. Jistě. Není problém…Ale kde je má..?
Vylézalo to z ní jako z chlupaté deky, ale nakonec mi popsala cestu, jak se dostanu k jednomu takovému domku v lese u Porsmucku. Málem by s ve mně krve nedořezal. Ona tam vážně bydlela s tím chlapem!
Rozloučily jsme se a já zamířila na ministerstvo…Opět neúspěšně. Začínám mít docela obavy, co se tam děje.
Když tedy nikod neotevíral, zamířila jsem do Portu.
Šla jsem cestou, kterou mi Say popsala a domek jsem našla. Odemkla jsem a hned jsem věděla, že jsem na správném místě. Nejen, že jsem viděla Sayuřin červený kudr, ale v koutě stála i klec, ve které zoufale houkal Theodor. Začal se spokojeně tetelit, když mě uviděl. Fajn…
Začala jsem házet věci, které mi připadaly, že jsou Sayuřiny, do kufru. Na chvíli jsem odložila tašku, protže se mi pletla. Chyba!
Kde s eval, tu se vzal, objevil se přede mnou nějaký veliký pavouk a hnal se ke mně. Málem jsem zešedivěla. Hopsala jsem a ječela a vůbec se snažila dostat to obří osminohé cosi ze svého dosahu. Pak se ojevil on. Ten chlap. Nevím, jak se mohl zastřít. Jak se objevil u krbu, když místností vůbec neprošel..? Nejspíšněkomu ukradl hůlku-. Já svou měla u sebe. Tasila jsem ji, ale on s prásknutím zmizel. Stihl si vzít nějaký vak a toho pavouka.
Rychle jsem nacpala zbytek věcí do kufru a přemístila se domů. Až tam mě popadlo hrozné podezření, ze kterého se mi žaludku usadil kus ledového kamene. Sáhla jsem do tašky, kterou jsem prve odložila a…Bože můj bylo to tak…! Ta hůlka, kterou jsem dostala od Kath, Jeho hůlka, zmizela!
Neměl tedy cizí hůlku. Měl svou hůlku! Jenže jak..?! jak se dostal skrze prázdný pokoj, aby se neviděný dostal k tašce..?!
A pak mě to napadlo. Ten pavouk. To on musel nějak dostat tu hůlku ven. Nevím, zda je tak sylný, aby něco takového dokázal, ale jiná možnost snad ani není.
Zuřila jsem. Byla jsem na sebe tak naštvaná..! I když pokud tu hůlku ukradl ten pavouk, byla jsem vděčná všem svatým, že jsem tašku odložila, protože představa, že by se mě ten obří pavouk dotkl byť jen jednou nohou…No to by mě jistě zabilo..!
V tiché zuřivosti jsem tedy prožila zbytek dne a já se už bojím dalšího setkání s ním…Pokud ješt nějaké bude. Atím každé dopadlo katastrofálně. Buď mi nosí ten chlap smůlu, nebo jsem takové nemehlo…Asi to vzdám…
Nadpis
(Katie Nolin, 7. 8. 2013 15:08)