34. zápis II.část
To byly ještě ty snazší dny…
Předevčírem jsem však začala zase s překážkami.
Nejprve byla rozvička, jako vždy a pak mě čekala malý dřevěná dráha – ta s těma sloupama, po kterých s přeskakuje a různě se přelézají vysoké překážky. Zvládla jsem tu dráhu projít bez chyby docela rychle, ale Michael mě poslal ještě dvakrát dokola a já málem vypusila duši. Při poslední m kolem s emi už hodně třásly ruce, ale Michaelovi jsme nic neřekla.
Po zbytek dne jsme zase míchala lektvary. Tentokrát se mi nedařilo.
No a včera..! Proboha to bylo něco..!
Nepršelo a tak mi Michael řekl, že toho řádně využijeme a půjdeme na ty nejhorší překážky. Myslela jsem si, že zamíří k jezeru, ale k mému překvapení zamířil jinam.
Polilo mě horko, když jsme se zastavili před tou dlouhou překážkou. Kombinace dřevěných překážek, bažiny a hlavně ohňů!
Se srdcem až někde v krku jsem s epustila do překážek. Hned na začátku jsem začala dělat chyby a párkrát spadla do vody. Michael na mě s obavami koukal a já si říkala, že to prostě nevzdám. Ne!
Napotřetí jsem prošla až k bažinám. Tam jsem si lehla a plazila se pod nataženými provazy. Smrdělo to nehorázně, ale pořád lepší, než to, co měčekalo za chvíli..!
Prošla jsem za první řadu živého plotu a polilo mě horko. Zírala jsem na zelené plameny a pomalu k nim vykročila.
Utěšovala jsem se, že prvně se mitaké nic nestalo a že to i teď zvládnu. Nahla jsem ruce před sebe a chtěla se rozeběhnout, když v tom se všude kolem rozprostřela tma. Viděla jsem jen na pár kroků před sebe. Co je tohle zase..?! To posledně nebylo.
Celá rozklepaná jsem se rozeběhla proti plamenům a s bušícím srdcem jsem po chvilce zjistila, že jsem proběhla s úspěchem.
Pomalu jsem přešla k dalšímu plamenu. Ten už i hřál a měl oranžovou barvu jako každý jiný oheň. Polévalo mě horko a třásla jsem se jako osika. Pochvilce přemlouvání se, jsem přece jen proběhla skrze plameny. Dokonce třikrát! Jednou jsem snad i zařvala, nejsem si jistá. Pak ale přišla temnota!
Oči jsem měla doširoka otevřeném, ale neviděla jsem ani píď před sebe. Cítila jsem teplo sálající ze dvou ohnivých stěn, které jsem měla vedle sebe. Byla jsem mezi nimi uvězněná a tak jako tak jsem jimi musela projít. Jenže co když netrefím směr a zarazím se uprostřed? Popálím se..? Shořím..? Úzkost se mě zmocňovala víc a víc…
Ve chvíli, kdy jsem v očích začala cítit slzy, jsem je nevrle setřela rukávem, zatnula ruce v pěst a vyrazila vpřed. Sílející pocit tepla a pak nic…a náraz do křoví. Prošla jsem..? Opatrně jsem natahovala ruce kolem sebe a snažila se zorientovat.
Ano, asi jsem prošla. Dokonce necítím na dosah ruky žádné teplo…
S bušícím srdcem jsem začala hmatat podél křovisek a hledala východ. Bála jsem se. Cítila jsem, jak se do mých rukou zakusují větvičky, ale nedbala jsem na to. Jsou to jen odřeniny.
A pak se do mých očí zakouslo světlo.
Zabolelo to, ale moje oči si brzy zvykly. Zorientovala jsem se a rycle vyběhla posledních pár metů z bludiště ven.
Tam už na mě čekal Michael. Tvářil se vážně a hned mě zval rozevřenýma rukama do náruče. Neodmítla jsem. Cítila jsem se strašně.
Chvíli jsme tam tak stáli a on mě nechal, abych se zklidnila. Nevím, jak dlouho jsme tam takhle byli. Nezáleželo na tom…
Pak s Michael zeptal, zda se cítím dobře. Přikývla jsem a on mě vyzval k pokračování.
Přešli jsme, kam jinam, než k jezeru.
V duchu jsem si říkala, že vím, jak to bude probíhat a že jsem to už zvládla i za bouřky a že dnes to nemůže být o moc horší.
Pak mi ale Michael začal říkat, že tentokrát bude ve vodě se mnou, protože bude splnení úkolu spočívat v něčem trochu jiném a že je to nebezpečnější , než minule. Znejistělo mě to. Viděl jistě otazníky v mých očích a tak mi vysvětlil, že posledně jsem dokázala několikrát doplavat z pilíře ke břehu…Co když ale budu muset ve vodě nějakou dobu zůstat?
Ach ne…
Budu se muset prát sama se sebou.
Tělo totitž po nějaké době začne prochládat v té ledové vodě a pak mohou přijít příznaky, které k prochlazení patří – křeče, ospalost, ztuhlost, malátnost, apatie…smrt…
Nelíbilo se mi, že by tam měl mrznout Michael se mnou, ale nepřemluvila jsem ho k tomu, aby zůstal na břehu. Prý je už odolný. Budiž.
Vlezla jsem do vody a já hned měla pocit, že mé tělo sevřely nějaké ledové svěráky. Bylo to hrozné…I tentokrát jsem musela být plně oblečená. Oproti poslední zkoušce jsem na sobě měla ještě navíc těžký, zimní hábit. Plavalo se tedy o něco hůř. Doplavala jsem k pilíři a začala jsem šlapat vodu.
Nejprve to šlo. Byla mi zima, ale šlo to..Pak mi začalo tuhnout tělo a zpomalovat se pohyby…Pak mě roztřásla zima a špatně se mi mluvilo. Dýchala jsem trhavě, avšak pravidelně…Michael proti mně vypadal relativněklidný, ačkoliv se trochu třásl. Mě ztuhly rty už jako kdybych byla po obrně.
Bylo mi strašně. Chtěla jsem se hned dostat z vody. Tělo mě píchalo jako tisíce jehliček…A pak to najednou přestalo. Uvědomila jsem si, proč se mi tak špatně plave. Necítila jsem pořádně paže, ani chodidla. Na Michaela jsem se dívala jako z dálky a cítila jsem s eunavená…a pak jsem ucítila vodu v obličeji..
Probralo mě to a já se snažila plavat lépe, jenže s těma necitlivýma končetinami to šlo špatně.
Vyplavala jsem a slyšela Michaelův hlas, jak mi říká, abych ještě chvíli vydržela. Pokusila jsem se přikývnout..Plavala jsem tam snad miuty…snad hodiny..těžko říct…a pak mi nohy sevřelo cosi strašného. Ostrá bolest, která mi kroutila končetiny. Instinktivně jsem po nohách chňapla a zmizela jsem pod vodou. Bylo mi to jedno.
Pevně jsem svírala čelisti a křivila obličej bolestí. Temnota byla pode mnou i nade mnou..a pak mě chytily ruce….
Nadechla jsem se vzduchu a procedila krze zuby těžké slovo – křeče. Zkusili jste si někdy tohle slovo říct ztuhlými ústy? Zkuste to a zjistíte, že to je prakticky nemožné.
Byla jsem jako omámená. Křeče pomalu ustupovaly a já se ani nenamáhala dál plavat. Přesto jsem se držela na hladině. Jakto..? To je jedno…
Pak jsem ucítila pevnou zem pdo sebou a uvědomila jsem si, že jsem z vody venku. Skvěle. Teď už můžu spát…
„Nezavírej oči! Žádné spaní..!“ Hlas ke mně dozníval jako z dálky, al poslušnějsem otevřela oči. Ne proto, že mi to ten hlas říkal, ale proto, abych zjistila, komu patří.
Michael s promodralýma rtama mě nesl. Nejspíš mě nesl. Necítila jsem to, ale nebe nade mnou se pohybovalo a po chvíli jsem viděla strop chaty, kde jsme spali.
Mé tělo bylo jako z gumy.
Michael mi něco říkala, ale já nevnímala, co to bylo. Jeho ruce mě opatrněvysvlékali z promočeného oblečení a já se cítila přece jen lépe. Lehčeji.
Slyšela jsem šumivý zvuk…
Zase něco říkal a já mu přikývla. Snad jsem i odpověděla. Nevím, zda rozumněl…Pak mě nadzvedl, otočil a ponořil mi nohy do vroucího oleje!
Zaječela jsem a zvedla nohy nahoru. Poplašeně jsem se na něj dívala a snažila jsem se artikulovat slovo „horký“.
Klidnil mě, že to se mi jen zdá. Voda je prý vlažná.
Hlavou mi problesklo, do jak teplé, nebo spíš do jak studené vody jsem si posledně vlezla.
Pomalinku, neochotně jsem položila nohy zpět a zatnula zuby. Po pár vteřinách se voda opravdu zdála být příjemně teplá, ačkoliv jsem po těle cítila zase ty jehličky…
Pomalu jsem se postupně nořila do vody, až jsem tam byla celá, mimo hlavu.
Michael u mě ještě chvíli seděl, abych neusnula. Bylo to dobře. Vážně se mi chtělo spát…Cítila jsem se strašně unavená.
Když viděl, že jsem už v pořádku – alespoň relativně – opustil mě a šel pro oblečení. Přinesl mi se svrškař i lektvar n prohřátí. Hned jsem se cítila mnohem lépe.
Vylezla jsem z vany a oblékla se. Te´d byla řada, aby se prohřál on. Já zapadla do postele a během pár vteřin jsem usnula…
Co mě čeká dál..? nevím…Snad nebude každý úkol takhle zpřísněn…