35. zápis
Jsou vánoční svátky. Všude je klid, tma a ticho. Michael spí v ložnici, Kulíšek se přikradl k němu a tak tam svorně chrní spolu. Minnie jen ospale mžourá z klece a já píšu ve svém pokoji.
Mám co napsat? No to rozhodně ano!
Když jsem posledně psala, byla jsem ještě ve výcvikovém táboře. Ustála jsem ho vcelku dobře – ještě aby ne. Skončil o něco dříve, protože jsme zapadali sněhem (resp. Naše chata. Poslali z ministerstva sovu, abychom výcvik ukončili. Bylo mi to jedno. Proč?
Den před touto událostí jsme totiž s Michaelem byli posláni do Prasinek, abychom hlídali, zda je tam klid a bezpečno. Zda tam nejsou nějací zmetci, protože děti z Bradavic měli vycházky. Těšila jsem se, že uvidím někoho známého.
Dostali jsme se tam ale dost pozdě a už tam bylo jen pár osamělých dušiček. Mezi nimi byla i Gina, která se tvářila tak nějak divně a když jsme si k ní chtěli přisednout, raději se spakovala a vypadla.
No ale ještě k tomu „výletu“ do Prasinek. Michael mi dal nový odznak. Kdysi patřil prý jemu a teď mi ho půjčuje – jen do těch Prasinek prý. Bylo na něm napsáno „Bystrozor (ve výcviku)“. Nejprve jsem se zdráhala, ale pak jsem si ho přece jen připnula na hábit. Bylo zvláštní jít s odznakem, který jasně ukazuje, co jsi zač. Připadalo mi, že mám na hrudníku nakreslený terč.
Když jsme se vrátili, v Prasinkách byl úplný klid, chtěla jsem mu odznak vrátit. Michael se ale jen křenil a řekl, že mi tak slušel, že mi ho nechá. Čučela jsme na něj a nechápala. Pak mi tedy oznámil, že jsem postoupila dál. Už nejsem žádný zelenáč. Nevěřila jsem vlastním uším.
Ten odznak pro mě znamenal moc. Už to nebyl jen odznak o tom, že jsem návštěva ministerstva, že tam mám přístup, nebo že jsem rekrut. Teď jsem byla oficiálně budoucí bystrozor. Stačí už jen tak málo..!
Naši se pominou, napadlo mě. A taky málem ano.
Když jsme tedy byli posláni domů, navštívila jsem, samozřejmě rodiče. Mamka mudrovala, jak jsem zase zhubnula, že jsem bledá a že jsem se špatně rozhodla s tou prací. Taťka jen mlčel. Když jsem jim ale ukázala odznak a pověděla co to znamená, vypadali spokojeně a mamka celá zářila.
Předvánoční shon mě nějak míjel. Nějak jsem to neprožívala. Jen jednou se mi podařilo narazit na Ginu v Kotli. Čučela zase všelijak a já se prostě nedokážu zbavit dojmu, že má nějaký problém se mnou.
Po nějaké době se mi podařilo z ní vymámit, že jí asi vadí, že budu bystrozor.neví, jestli mi ještě může věřit. Myslí si, že bych donášela…To mě ranilo. Pak jsme se začaly bavit…no ne zcela normálně jako vždy, ale trochu uvolněněji. To mi alespoň připadalo. Když se mě tedy ptala, co je nového, ukázala jsme jí odznak. Vzala si ho…a pak se s ním přemístila pryč!
Myslela jsem, že ji zabiju!
Přemístila jsem se k ní domů, prtože to bylo první místo, které mě napadlo, že by šla. Všude byla tma a zvířata se pletla pod nohy. Po krátké honičce jsem přece jen odznak dostala zpět. Gina si ale zajistila to, že jí už tolik nevěřím. Nevím, zda to byla jen legrace, nebo co tím zamýšlela…Chce mi snad dělat problémy..? Nevím…
I s Rosou jsem mluvila. Vypadala trošku lépe, než když jsem ji viděla naposledy. Snad bude tedy vše v pořádku. Má stále hodně práce u Munga, ale tak snad se to zlepší.
A dnešní nadílka pod stromkem? Pane jo..! Asi jsem musela být neskutečně hodná, protože jsem nevěřila vlastním očím, co vše jsem dostala..!
Jako první jsem byla nucena oevřít balíček od Michaela. Stál tam u mě a zvědavě na mě koukal, co na obsah řeknu. Málem jsem ztatila řeč, když jsem spatřila tu známou látku. Už dříve jsem ji vídala u Jamieho…Držela jsem v rukách neviditelný plášť! Nevím, jak dlouho vydrží, ale je to fantastické! Už dlouho jsem uvažovala o jeho koupi, ale připadalo mi to strašně drahé….a teď ho mám! Nevěděla jsem, jak mu poděkovat! Je na mě tak hodný – celou dobu kurzu mě rozmazluje, stará se o mě, vaří mi, pomá há…a teď ještě tohle..! vážně jsem nevěděla jak poděkovat…
Druhý mi padl do rukou dárek od rodičů. Byl těžký a tak ve mně zvědavost rostla. Otevřela jsem balíček a první, co jsem uviděla, byla středně veliká truhlička. Otevřela jsem ji a tam bylo snad vše potřebné pro první pomoc! Taková krabička poslední záchrany. Lektvary, obvazy, bezoáry…Vše, co je potřeba. Vedle byl úhledně složený kožený kabát, který mi padl jako ulitý. Úžasné! Plácli se neskutečně přes kapsu. Když jsem chtěla krabici dát stranou, všimla jsem si, že je v krabici ještě něco. Dvě miniaturky. Zvětšila jsem je a nevěřila vlastním očím. Harfa! Nádherná stojací harfa a stolička k ní! Hned jsem ji musela vyzkoušet. No…Je jasné, že mám hodně co cvičit. J
Další balíček byl, podle štítku, od Giny.
Rozbalila jsem mašli a nejprve jsem si myslela, že to je sada na relaxaci…A když jsem si prohlídla štítky a nápis na knize, musela jsem být rudá jak rajče s úpalem. Až ji potkám, asi ji zaškrtím! Michael mi zvědavě načuhoval přes rameno a já ho odháněla. Co by viděl? Kámasútru, olejíčky na masáž, voňavé svíčky, afrodiziakální kapky, masážní podložku a takovou fešnou košilku..! Zaklapla jsem rychle víko od krabice a začala se chechtat. Já jí vážně mám ráda..!
Poslední dárek byl od Rosy. Znovu mě přepadl záchvat smíchu, když jsem si to spojila s dárkem od Giny. Rosa mi totiž nadělila sadu na jógu. Byla tam podložka, takový titěrný hadíčky, co se v nich asi cvičí, knížka a tak…
No Santa byl letos opravdu hodně štědrý a já se cítila neskutečně. Zbytek dne a vlastně i večera jsme proseděli v teple domova a povídali si s Michaelem.
Pak jsme šli spát, ale já nějak nemohla usnout..Tak tu sedím a píšu. Co bych jen mohla chtít víc..? Jsem spokojený člověk.
A co jsem dala já Michaelovi? Mimo takové...hm..praktičtější věci jsem neodolala splnit jedno jeho přání, které řekl jen tak z legrace. Když jsme stáli u stromku, vytáhla jsem velikou, rudou mašli a uvázala si ji na krk...No koukal překvapeně,, potěšeně i pobaveně zároveň.:)