8. zápis
Tak uteklo pár dalších týdnů a já si našla čas, abch sem zapsala pár dalších řádek.
Podzimní počasí už natrvalo vystřídaly zimní fujavice a sněžení…Až teď jsem si uvědomila, jak dlouho jsem sem nenapsala…Co vše se za tu dobu událo?
Tak především to, že se mi konečně ozvali z oboru Bystorozů. Podstoupila jsem druhé kolo pohovoru, kdy jsem musela splnit řadu psychologických testů a také testy fyzické.
Následoval týden, kdy jsem byla znovu nervózní z toho, jak vše dopadne. V pátek večer ale přiletěla sova, nesoucí obálku s ministerskou pečetí. Je to tady!
Celá rozechvělá jsem si dopis od sovy převzala a s mamkou, která ze mě nespustila po celou dobu oči, jsem si dopis přečetla.
Přijali mě!
Bylo to opravdu tak. Několikrát jsem si četla dopis dokola, pak i nahlas pro mé rodiče a stále jsem tomu nemohla uvěřit. Po tak dlouhém čekání mi to připadalo neskutečné.
V obálce byl také přiložený kamínek, kterým jsem se první den, pomocí Letaxu, dostala do své nové školy. Jakmile jsem pronesla příslušná slova, zahučely kolem mě zelené plameny a já se po chvíli ocitla v prostorném krbu ze kterého jsem měla výhled do útulně vyhlížející místnosti…
Sotva jsem stačila vykročit z krbu, stál vedle mě muž v tmavém plášti a chtěl po mě, abych mu kamínek vrátila. Měla jsem si pořádně zapamatovat toto místo, abych se sem příště mohla přemístit.
Budova, kde celý Kurz probíhá, je chráněn – stejně jako Bradavice – proti zakreslení a proti vniknutí dovnitř. Jediné místo, kam se dá přemístit je ono místo u krbu.
Byla jsem z toho nervózní, ale nebyl na pochyby o svých schopnostech čas.
Začal školní shon.
Jak jsem brzy zjistila, budova není zdaleka tak veliká, jako Bradavice. Není potřeba. Studentů zde není moc. Nijak se tu nedělí studenti do kolejí. Všichni studují pospolu rozdělení jen podle ročníků.
První ročník pro mě má hlavně teoretickou náplň. Zatím vše tak nějak stíhám, ale začínám o sobě pochybovat. Všechna ta kouzla a lektvary…Bezpečnostní opatření a učení o maskování se…Je toho dost a já se do toho snažím po večerech doma dohnat to, co jsem doposud nestihla dopilovat z Bradavic.
Díky časovému vypětí jsem si nevšímala, jak čas letí…A pak mi přišel dopis od Jacoba. Psal o tom, co vše se ve škole děje a neděje. Psal o Jamiem a o brzké návštvě studentů v Prasinkách. Také se zmínil o jakési Komisi z Ministersva, která tam přišla na Ginino pozvání…Naštvalo mě to. Připadala jsem si hloupá a podvedená. Proč jen jsem jí věřila?!
Když přišel den, kdy byly povolené návštěvy Prasinek, přemístila jsem se hned před Tři košťata. Ulice byly zatím docela prázdné a tak jsem se posadila na lavičku a čekala.Netrvalo to dlouho a přidal se ke mně Jamie. Jak ráda jsme ho viděla! Jako dárek mi přinesl čokoládový květ. Byl krásný.
Zanedlouho po Jamiem se objevila Alashama společně s Jamesem. Oba měli v náručí po jednom malém uzlíčku. Vali děti na procházku. Společně jsme šli k Rosmertě, kde jsme se posadili a klábosili o všem možném. Ometala se kolem Gina, ale já se zařekla, že na ni nepromluvím. Namísto toho jsem si pochovala malou Amy. Je rozkošná!
Čas ubíhal a já si odběhla do obchodu pro barvu na vlasy. Mamka mě o ni poprosila.
Když jsem se vrace, seděla před Košťaty Gina. Hodila jsem po ní jedním z mých nevrlých pohledů a chtěla jsem projít dál. Nedalo mi to však. Vrátila jsem se k ní a začala na ni plivat všechnu svou hořkost ze zklamání. Proč jen přivdla tu komisi.Zda jí to za to stojí..? Že jsem doufala, že mluvila pravdu, když říkala, že jí to handrkování s Alou nebaví a snad i mrzí…Zkrátka jsem tam pěnila.
Gina vypadala trochu zaskočená, ale nebránila se žádné z odpovědí…Já se ani nenadála a byla jsem klidná, málem jsem si sedla vedle ní a bavila se s ní jako jindy…Ona snad nějak ovládá mysl lidí, nebo co..?! No znovu jsem jí to vše uvěřila…Snad se jednou nebudu proklínat…
Pak nastal večer a všichni se začali trousit zpět do hradu. Šla jsem vyprovodit Jamieho k bráně. Cestou jsme potkali Hannu. Jak ráda jsem ji viděla! Chvíli jsem měla nutkání proklouznout s ostatníma studentama do hradu, ale pak jsem to vzdala. Brumbál není hlupák. Jistě tu bránu chrání spoustou kouzel, aby se dovnitř jen tak někdo nedostal…Nechala jsem proto po Hanně pozdravovat všechny Mrzimoráky a s hlavou těžkou jsem se přemístila domů.
Teď je Štědrý večer a já sedím v Kotli. Je tu už prázdno…Před chvílí tu byla na skok Gina. Vrátila se z hradu, aby byla alespoň dnes s Junitem. Trochu jí to závidím.
U nás doma nikdo není. Rodiče jsou u tety. Paul se konečně objevil a nikam dál neutíká. Nechce říct kde a s kým celou dobu byl. Nechce vidět ani mě…Rodiče za ním mohou, ale on nechce domů…proto jsem dnes tady sama. Společnost mi dělá jen Trevis, který vypadá, že by také nejraději vypadnul…No udělám mu radost a půjdu domů. Zabalím ješt poslední dárek a ráno ho pošlu společně s dopisem pro Mrzimorčata.
Snad mají krásné Vánoce…tam v Bradavicích…Úplně vidím, jak všude visí girlandy, brněné falešně zpívají koledy, sněhuláci bombardují studenty sněhovýma koulema, v kolejích stojí zdobené stromky…No jo…Mají se tam jistě dobře…